Dr. Heinz Playner
ART MARKET OBSERVER Nr. 1  |  April 2026

Mezi gestem a rezonancí

Malba Nady Kelemen

Tvorba Nady Kelemen se pohybuje v širším kontextu abstraktní malby 20. a 21. století, přičemž současně rozvíjí osobitý, vysoce subjektivní vizuální jazyk, oscilující mezi gestickou expresivitou, materiálovou hutností a kontemplativní poeii barev.

Již po formální stránce je zřejmé, že malba Kelemen vychází z tradice abstraktního expresionismu. Zejména dynamické, impulzivní nanášení barev a celoploché struktury připomínají Jacksona Pollocka, avšak bez jeho radikálního rozpouštění obrazové plochy do čisté linie. Navzdory zdánlivé spontannosti zůstávají kompozice organizovány kolem jemných energetických center. Na rozdíl od Pollocka, jehož dripping často vytváří dojem vizuálně vyvážené distribuce, odhaluje tvorba Kelemen hustoty, rytmické shluky a vědomě budované osy napětí.

Dalším kunsthistorickým referenčním bodem je Cy Twombly, především ve vztahu ke gestické symbolice a poetické lehkosti jednotlivých linií a barevných stop. V některých dílech působí růžové či svtlé akcenty jako kaligrafické zářezy, které překrývají obrazovou plochu a odhalují druhou, téměř písmovou vrstvu. Tato blízkost ke kaligrafii není náhodná, ale součást vědomého uměleckého procesu. Přístup Kelemen je však méně literární než u Twomblyho; její znaky fungují především jako energetické stopy, nikoli jako sémiotické odkazy.

Zvlášt zajímavý je autorčin vztah k materialitě. Ve strukturovanějších dílech s jejich zrnitmi, téměř sedimentárními povrchy lze nalézt paralely s Art Informel, zejména s Jeanem Fautrierem. Zde se povrch stává prostorem událostí: barva již není pouze vizuálním médiem, ale fyzickou substancí, která působí jako nanášená, vrslavená a částečně erodovaná. Tato haptická kvalita posiluje dojem, že obrazy nejsou ani tak „namalované“, jako spíše „vyrostlé“.

Současně se Nada Kelemen odlišuje od často existencialisticky laděných pozic Art Informel zásadně odlišným přístupem. Zatímco Fautrier zdůrazňuje křehkost a bezprostřednost lidské existence, tvorba Kelemen směřuje k harmonizaci, rovnováze a energetickému sladění. V tomto ohledu lze nalézt spojitost s Markem Rothkem — nikoli na úrovni formální redukce, ale v zamýšleném účinku. Oba umělci usilují o bezprostřední, téměř meditativní zážitek diváka. Kelemen jej však nedosahuje prostřednictvím monochromních barevných ploch, nýbrž skrze komplexní síť pohybu, vrstvení a subtilni koordinovaných barevných harmonii.

Tvorbu Nady Kelemen lze přesvědčivě situovat mezi pozice Joan Mitchell a Helen Frankenthaler. Podobně jako u Mitchell se obrazová struktura rozvíjí ze sítě gestických uspořádání, jejichž rytmické zhušťování a rozpouštění následuje méně spontanní impuls než jemně harmonickou kompozici; barva zde působí jako energeticky nabitá stopa, umožňující působení pohybu a paměti. Současně vykazují díla Kelemen afinitu k pojetí Helen Frankenthaler, v němž barva proniká do povrchu obrazu: v transparentnějších pasážích se zdá, jako by barva vsakovala do obrazové plochy a vytvářela atmosférickou hloubku, která není iluzivní, ale materiálně ukotvená.

Na rozdíl od Frankenthaler však tato transparentnost zůstává vždy zasazena do dynamické struktury, jež narušuje klid barevného pole ve prospěch živého, téměř pulzujícího obrazového řádu. Malba Kelemen se tak pohybuje v produktivním napětí mezi gestickou intenzitou a hlubokm zaujetím barvou a proměňuje obě tradice ve svbytý vizuální jazyk zaměřený na vnitřní percepci a energetickou rezonanci.

Nada Kelemen zaujímá v rámci abstraktní malby mnohovrstevnatou pozici. Navazuje na klíčové výdobytky 20. století — gestickou svobodu, vědomí materiality a rozpouštění figurace — avšak transformuje je do vlastního vizuálního jazyka, který je výrazněji orientován na harmonii a energetickou rovnováhu. Její díla existují v napětí mezi expresivitou a kontemplací a otevírají divákovi prostor, jenž působí zároveň vizuálně i emočně hluboce.